Stručné info:
Základní verze MTB maratonu Grand-Raid-Cristalp je dlouhá 131km a překonává se na ní převýšení 4800m. Startuje se ve Verbieru, zdolává se sedlo Croix de Coeur, pokračuje se přes La Troumat, Nendaz, Veysonn, Hérémence, Evoléne, La Vieille, nejvyšší bod Pas de Lona a končí závěrečným sjezdem do Grimentzu. Já jsem absolvoval zkrácenou variantu vedoucí po stejné trase, ovšem s posunutým startem z Hérémence. Startovné u obou variant činí 100 CHF. Na místo startu Vás může po závodu dopravit autobus za poplatek 30 CHF. Vzhledem k náročnosti tratě je start první vlny již o šesté hodině ranní. Na zdolání závodu máte limit 12h. Podrobnější informace o závodu, možném přihlášení, apod, najdete na domovské stránce GRC. Dostanete se na ní odklikem přes logo závodu viz. vpravo.

Pojištění:
Vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně rizikovou záležitost, rozhodně doporučuji zařídit si pojištění pro sportovní aktivitu v zahraničí. Obyčejné pojištění Vám sjedná nejspíše většina pojišťoven u nás působících. Ovšem organizované sportovní akce jsou z tohoto běžného pojištění vyjmuty jako extra rizikové. Jediným bankovním ústavem, který nás na cyklistický závod v zahraničí pojistil, byla pojišťovna Česká kooperativa. Druhou variantu skýtá případ, kdy jste organizováni v nějakém MTB klubu se záštitou Českého svazu cyklistiky a máte tak vystavenou platnou závodní licenci, s kterou za klub jezdíte. Tím máte pojištění automatické. Zdůrazňuji, musí se jednat o licenci závodní a nikoli účastnickou nebo jinou!

Start: 6:15h městečko Hérémence v údolí Val d'Hérémence
Cíl: městečko Grimentz v údolí Val d'Anniviers
Délka: 76 km
Převýšení: 2879 m
Startovné: 100 CHF
Kontrolní stanice: Přesný průjezd limitními kontrolami, servisními stanovišti a občerstvovačkami je znázorněn na dolní mapce profilu tratě.

Shrnutí:
Závod byl fakt super a rád si ho někdy zopakuji. Sice to ve 33°C byla procházka peklem, ale stála za to. Závěrečný 15km sjezd absolvovat naplno na sjezďáku s chráničemi, by byl pořádný odvaz! Výjezdy byly po asfaltu nebo po široké šotolinové cestě. Sjezdy to samé + kameny a technické úseky. Tedy pestrý povrch, ať každý ukáže co umí. Výborný singletrack, v délce kolem 8km, byl mezi Evoléne a výstupem.
Organizace též na špičkové úrovni. Vždyť ji zajišťuje přes tisíc dobrovolníků. Na každé servisní kontrole několik připravených mechaniků pro Váš bike, všude jídlo a pití podávané přímo do úst. Trasu závodu neustále monitorovaly tři helikoptéry, které byly okamžitě schopné zasáhnout při jakýchkoli problémech. Během celého závodu, tak došlo jen ke dvěma těžším zraněním, za což si, při účasti téměř tří tisíc závodníků, mohou přadatelé směle gratulovat. A to nemluvím o spoustě místních obyvatel podél tratě, všechny povzbuzující a nabízející nejrůznější nápoje a pamlsky. V tento den zkrátka celý kraj, kudy vede trať GRC, žije jen závodem a na přátelských úsměvech i náladě je to vidět. Doporučuji všem, kteří si chtějí hrábnout na dno svých sil a zjistit co vydrží. Dlouhá nekonečná stoupání jsou spíše o síle psychiky nežli fyzické. I když tu samozřejmě potřebujete také. Na této kratší variantě ani není potřeba moc stavět. Dá se jet v kuse najednou. Já stavěl na 30-tém kilometru, pro doplnění vody v camelbacku a pak těsně před závěrečným dlouhým výstupem kolem 55-tého kilometru, na menší svačinu, napití a rozhýbání ztuhlých zad.

Den před startem:
19.8.Dnes se žádná vyjížďka nekoná. Zítra již startujeme, takže dnešní den je ve znamení odpočinku a technické přípravy kol. Po obědě se jedeme zaregistrovat do Hérémence. Je tam strašně moc lidí, ale zmatek ani ne. Pořadatelé mají velmi dobrou organizaci všech akcí. Nejprve si jdeme vyzvednout závodní čísla. Na každém je kromě cifry také jméno a čárový kód, jenž bude sloužit pro absolutně přesné zjištění výsledného času. Následuje technická kontrola kol. Já i Jana procházíme bez problémů. Dostáváme tašku v které je pár samolepek, pár prospektů a rádio se solárním zdrojem. Kupuji si triko GRC, ať mám více vzpomínek, a poté se klidně vracíme do kempu. Až do večera se flákáme a relaxujeme.

Samotný závod:
20.8.Ráno po probuzení kolem 5:45 zjišťuji, že mám prázdné přední kolo, a na poslední chvíli ještě rychle měním duši. Po krátké snídani se oblékáme a vyrážíme do Hérémence na start. Je ještě pořádná tma a zima. Start je avízovaný na 6:30. Ale jak to tak bývá, jde vše o něco pomaleji. Ostatně při tak velkém počtu startujících se není co divit. Zde v Hérémence je jich kolem dvou a půl tisíc. Konečně se řadíme dle kategorií a čísel do několika vln. Startuji někdy mezi 6:45-7:00. Nestartuje se hromadně, nýbrž po jednotlivcích. Sejmou nám čárový kód a již můžeme naplno vyrazit.

Upřímně řečeno si trasu moc nepamatuji. Za prvé je to již půl roku, a za druhé jsem se soustředil spíše na to, abych vůbec dojel nežli na nějaký popis trasy. Dělat tyto stránky, mi jaksi popadlo až kolem listpadu a to již jsou přece jen vzpomínky trochu vybledlé. Takže stručně. Nejprve se jelo asi 10km dlouhé stoupání po asfaltu. Poté se plynule přejíždí na asi 1m širokou pěšinu vedoucí po travnatém úbočí ve výšce kolem 2000mnm. Zde by se krásně dalo jet. Je to nádherný technický singletrack plný různých překážek. Jenže někdo vpředu tlačí. Jelikož je pěšina tak úzká, skutečně se nedá předjíždět a jet mimo pěšinu už vůbec ne. Jen s maximálním vypětím sil. Kolem nás je spousta děr a kamení. To je na trial a ne na plynulou jízdu. Takže jdeme v řadě za sebou jak husy k vodě. No docela mi to pěkně štvalo. Strašný zdržování a taky větší energetický výdaj nežli při jízdě. Pokud chce někdo jet na umístění, tak to chce absolvovat tak jeden až dva ročníky kvůli vyjetí lepšího startovního čísla. Já mám 5130 a s takovým to hektarem se toho moc dokázat nedá. Tedy, abych byl upřímný, nejedu na umístění, letos mám dost málo najeto a myslím, že budu rád pokud slušně dokončím, jenže právě proto mi takováto zdržení docela vadí. Rozhodí to rytmus jízdy a to pěkně unavuje. Po přejezdu pláně následuje první větší sjezd. Snažím se trochu nahnat ztrátu nabranou chůzí a tak to pouštím co to dá. V jedné zatáčce vylétám ze silnice a naštěstí padám do nějakých kopřiv a vysokých divizen, takže se mi nic nestane. Trochu hází přední kolo, ale to je detail a pokračuji dále. Projíždíme Evoléne a následuje stoupání po šotolinové cestě. Pohybujeme se tak rychlostí kolem 15km/h a více to skutečně nejde. Při přejezdu 3 schodů v jedné vesničce špatně řadím a přetrhávám řetěz. Naštěstí mám sebou nýtovač a tak jsem po 10min zdržení v sedle a pokračuji. Následuje opět technický úsek. Cesta zde má šířku kolem 2-3 metrů a dá se tu předjíždět. Jezdec s dobrou technikou zde může hodně získat. Dobrých 60-70% lidí zde má problémy a padá z kol. Štěstí mi přeje; míjím tak asi třicítku lidí. Hned se mi zvedá nálada a šlape se lépe. Krátký asi 2km sjezd a již nám začíná nejdelší stoupání. Nejprve silnice, poté prašná cesta, následuje singletracková pěšina a nakonec jen holé úbočí hory. Cesta vede serpentinami v suti. Stoupání je kolem 35-40%. Jet se nedá a tlačí zde i ti nejlepší. Trasu zde lemují husté špalíry místních obyvatel povzbuzující všechny závodníky bez rozdílu. A je to věru třeba. Pěší výstup trvá asi 35min a mám pocit, že mi prasknou nohy. Pouze skutečnost, že za zády mi statečně šlape nějaká bikerka, mi brání zastavit a vydechnout. Konečně se blížíme k vrcholu ve 2787mnm. Pobízení se stupňuje a některým vrávorajícím bikerům místní pomáhají s koly k vrcholu. Je mi vše jedno a nemyslím již na závod. Jen na to, nepadnout a jít dál. Nahoře si dávám pořádných pár loků horkého čaje. Dole v údolí je kolem 28°C, ale zde fouká mírný větřík a je tu dost chladno. Jsem totálně propocený. Oblékám větrovku a jedu dál. Následuje mírný tak 500m sjezdík k nádhernému horskému plesu, kde se mi otvírá nádherný pohled na sjezd a vrchol za mnou. Stavím, vytahuji fotoaparát a pořizuji pár ilustračních záběrů, dávám si svačinku. Poté mi dochází, že přede mnou je vlastně již jen závěrečné klesání do cíle a nic víc. Schovávám ihned foťák a rychle vyrážím, ve snaze najet ještě pár lidí a zlepšit si výsledný čas.rovinka a stoupání do druhého sedla na 2792mnm. Pěšina má 3m a dá se po ní v pohodě vyjet. Občerstvovačku míjím a pokračuji tak bez zastávky. Nejprve se sjíždí úzkou hlinitopísečnou pěšinou plnou skoků, kamenů i metr vysokých, jsou zde velmi nebezečná hluboká koryta vymletá vodou, následuje úsek po šotolině. Mobilizuji veškerou zbývající fyzičku, zúročuji nabytou technickou dovednost z Povltavy, cik-caku, Ještědu, apod. Výsledným efektem je předjetí tak další třicítky lidí. Posledních asi 7km se nejede po cestě, ale férově po šutrech. Jede se množstvím serpentin a opravdu nechápu, jak se zde mohou vytočit maníci na tandemech! Asi machři. Mám neuvěřitelně vyklepané ruce a řidítka ovládám spíše vůlí nežli silou v rukách. Pár skoků přes odvodňovací strouhy a již vidím cíl. Z posledních sil sprintuji a dávám ještě dva maníky. V cíli mi sejmou čárový kód, vrazí do ruky lahev Cristalp, kšiltovku a již nás expedují dál od tratě.

Klepou se mi nohy i ruce únavou, lehám si do stínu a asi půl hodiny dřímu. Poté si jdu umýt kolo, hodně piju, jím a dávám se dohromady. Byl jsem fakt grogy. I když tedy musím říci, že jsem čekal daleko vyšší náročnost závodu. Takové Rallye Sudety jsou náročnější. Myslím, že velkou roli zde hraje rytmus jízdy.Zde se vlastně dvakrát stoupalo a dvakrát klesalo, kdežto všude u nás, aby se nahnalo nějaké to převýšení, tak se nahoru a dolů jede tak desetkrát. A to právě vysiluje daleko více. Tedy alespoň dle mých zkušeností. Těsně před opuštěním cíle si jdu ještě umýt kolo ve speciální myčce; provedete ho soustavou trysek, které ho uplně dokonale vyčistí. Z Grimentzu nás odváží autobus zpět na místo startu. Odtud jedu pomalu do kempu. Nemám sílu tu čekat na ostatní a toužím jen po sprše, jídle a spánku. Bolí mi záda a těším se na odpočinek.